Poéma v duši mi dřímá a potřebou mou, příběh ti sděliti
Ano, k tobě ty holomku, kdo tyto řádky čísti, já mluviti
Měj v paměti, že sdělujíc ti skutečnost, co stala se v časech oněch
Už nepřemýšlej nadále a raději předsudky vynech
Na kraji vesnice chalupa stála s malou komůrkou o jedné světnici
Pan otec s ženou svou, v téže cimře kde potomstvo jejich k spánku ulehá, hlasitě děcka ploditi
Místnůstka jak malovaná, tváří se tak nevině
V nynějšku tu jen jedno dítě býti a s ním ona hospodyně
Ta k dítěti praviti:
,,Ty jest opět přítomen v křečích, oněch bolestech měchýře močového?“
,,I ty synu můj, řekla jsem snad něco strašlivého?“
V slovech těchto zaleká matička tvá, pomyslí si:,,Ach. Ploténka je dnes zlá."
Na syna:,,Ty stále mlčeti? Nejsem snad hodna slova tvého?“ ,,Tak tedy chlapče můj, nač já tobě bych vařiti ta prokletá povidla?‘
Šla blíže k němu. ,,Zřím… Líce tvá, Hans, již druhého rána bledá." Proto tedy potomek mlčeti. – Zlé znamení tak ona zvětřila a hnedle! Spodnici až k hýždím nazdvihla.
Matka matička tedy pohodlně koleno své skrčiti. V kleku a silném úsudku, modlitbu k nebesům křičiti!
Ve víře poslušna, Ježíše a jeho krev ji v srdci bíti ! Častěji než pnouc ruku k nebesům, ona nezbeda! Sošku svatého tam zase míti. Oči v sloup, v úšklebcích a polokřeči, matka stará,, s myšlenkami hrála. :,,Buď pane Ježíši Kriste pozdraven..............”
Vynaložené úsilí její nebylo nazdařbůh, proto lazar před chvílí ležíc na lůžku, opět v síle je uzdraven
Ano, a takto zlému neštěstí, paní domů předešla
Spousty práce s ní(m) díky sošce zas tak neměla
T. M.
T. M.
