Poéma o neřestech a strastích paň mámy

Poéma v duši mi dřímá a potřebou mou, příběh ti sděliti

Ano, k tobě ty holomku, kdo tyto řádky čísti, já mluviti

Měj v paměti,  že sdělujíc ti skutečnost, co stala se v časech oněch

Už nepřemýšlej nadále a raději předsudky vynech

Na kraji vesnice chalupa stála s malou komůrkou o jedné světnici

Pan otec s ženou svou, v téže cimře kde potomstvo jejich k spánku ulehá, hlasitě děcka ploditi

Místnůstka jak malovaná, tváří se tak nevině

V nynějšku tu jen jedno dítě býti a s ním ona hospodyně

Ta k dítěti praviti:

 ,,Ty jest opět přítomen v křečích, oněch bolestech měchýře močového?“

,,I ty synu můj, řekla jsem snad něco strašlivého?“

V slovech těchto zaleká matička tvá, pomyslí si:,,Ach. Ploténka je dnes zlá."

Na syna:,,Ty stále mlčeti? Nejsem snad hodna slova tvého?“ ,,Tak tedy chlapče můj, nač  já tobě  bych vařiti ta prokletá povidla?‘

Šla blíže k němu. ,,Zřím… Líce tvá, Hans, již druhého rána bledá." Proto tedy potomek mlčeti.  – Zlé znamení tak ona zvětřila a hnedle! Spodnici až k hýždím nazdvihla.

Matka matička tedy pohodlně koleno své skrčiti. V kleku a silném úsudku, modlitbu k  nebesům křičiti!

Ve víře poslušna, Ježíše a jeho krev ji v srdci bíti ! Častěji než pnouc ruku k nebesům, ona nezbeda!  Sošku svatého tam zase míti. Oči v sloup, v úšklebcích a polokřeči, matka stará,, s myšlenkami hrála. :,,Buď pane Ježíši Kriste pozdraven..............”

Vynaložené úsilí její nebylo nazdařbůh, proto lazar před chvílí ležíc na lůžku, opět v síle je uzdraven

Ano, a takto zlému neštěstí, paní domů předešla

Spousty práce s ní(m) díky sošce zas tak neměla

T. M.